Ke sportu jsem tíhnul od malička...

... hrál jsem ping-pong, trochu tenis, pak jsem hodně jezdil na kole, v zimě jsem zase často "mydlil" hokej, ale fotbálku jsem se věnoval kdejakou volnou chvilku již od mala. Závodně jsem ale začal kopat až v šestnácti za Sokol Velký Bor - rovnou za muže. Tehdy hráli okres, ale po roce hned spadli (i díky mě). Musím přiznat, že jsem na hřišti většinou byl jenom do počtu, ale neodradilo mě to. Po půl roce jsem přestoupil do Horažďovic do dorostu, kde se sešla skvělá parta puberťáků a hrálo se dokonce o postup do dorostenecké divize (druhá nejvyšší soutěž). Tady odhalili moje destruktivní sklony a postavili mě do obrany. A od té doby hraju "levýho beka" až do dneška. V dorostu jsem se trošku vykopal a v osmnácti jsem šel zpátky na Velký Bor, který tehdy hrál III. třídu - už jako opora zadních řad. Po jedné sezóně a námluvách s plzeňským Rapidem a tehdy ještě divizními Svéradicemi jsem přestoupil opět do Horažďovic, abych snad pomohl "Béčku" k postupu z okresu. Postup se zdařil a hrál jsem I.B třídu. V následující sezóně jsem si na celý podzim odskočil do Anglie, kde jsem shlédl několik tréninků a jeden zápas Manchesteru United. Zažít atmosféru, která vládne při domácích utkáních Reds na Old Trafford, je nezapomenutelný zážitek pro každého fotbalového fanouška.

Na jaře po mém návratu jsem si kvůli zranění některých hráčů a úzkému kádru "A" mužstva zahrál dokonce divizi. I když slovo zahrát je poněkud silné. Hrál jsem jeden necelý poločas a celkem jsem si třikrát kopnul do míče - prostě paráda.

Po sestupu "Béčka", na které nesu i já svůj podíl viny jsem opět přestoupil na Velký Bor. Tady se hraje skutečně jenom pro radost (a pro žízeň). Největší žízeň má bohužel často náš brankář (jak dokazuje forka) a tak často prohráváme a dnes hrajeme úplně nejnižší možnou soutěž - IV. třídu. V manšaftu je i můj brácha (na fotce šestý zprava v dolní řadě a není to gólman) a až tři bratranci (na fotce je jen Kušák - stojí jako čtvrtý zprava).